Kořenem je dětství
Kořenem je dětství
Jedna z překážek, která lidem lže, že se nemůžou mít rádi, jsou přesvědčení o vlastní špatnosti.
Proč, ale lidé mají tendenci věřit, že jsou zlí, namyšlení, nepříjemní, nesympatičtí.
Jednou šlápnete vedle, někdo za vámi přijde, řekne vám, že jste takoví a makoví, vy si to vezmete k srdci a pak tomu uvěříte. (proto máte taky zákaz věřit nadávkám ostatních lidí)
Problém je, že když do vás někdo celé dětství a pubertu hustí, že jste idioti, tak tomu opravdu po čase začnete věřit. A pokud se ubráníte a nebudete tomu věřit, může se někdy stát, že když vám někdo ublíží, tak vyplavou na povrch vaše dětské frustrace a vy si začnete říkat všechny špatné věci, které vám říkali rodiče, dokud se zase neuklidníte.
Výchova je strašně zhoubná věc. Dětství je vždy jen takové, jaké vám ho udělají rodiče. A dospělí nejsou dokonalí jen proto, že je jim o pár let více. Dospělý člověk není lepší, nebo chytřejší. Možná má více zkušeností ve věcech praktického života, ale vůbec se z těchto zkušeností nemusí poučit a tím pádem rozhodně nemusí být ani moudřejší. Dokonce znám až děsivě mnoho starých lidí, kteří se chovají naprosto otřesně. Neví co to je slušnost, taktnost, moudrost, diplomatičnost... jakoby žili celý život v krustě a život jim nic nedal ze svých možností.
Ona moudrost ani inteligence neplyne z věku. Vaše kvality plynou vždy jen z vaší povahy, z toho jací jste uvnitř. Člověk se ve svém základu nemění. Je ale možné různé své povahové vlastnosti sebekontrolou a uvědoměním upravit tak, aby byly v pořádku.
. Pokud máte silný komplex méněcennosti a pokud se stále nedokážete mít rádi, vzpomeňte si, jak s vámi zacházeli rodiče. Vybavte si všechno co vám říkali, nebo dělali. Jestli jste si psali nějaké deníky, přečtěte si je. Důležité je abyste našli původ vašich mindráků. Nikdo nemá komplex jentak sám od sebe, aniž by ho něco nevypěstovalo. Pokud to nebyli vaši rodiče, tak to byli prarodiče, nebo škola. Vždy to začíná v útlém věku.
Vzpomeňte si, co vám jako dítě říkali. Mě se ozývá dost věcí.
,,Luxusní lysko", ,,Krávo líná", ,, Nic neděláš, držkuješ, všechno sežereš...", ,,Hnusnej rozmatlenej smrade", ,,Zaplaťpánbůh abys už vypadla, konečně tu bude klid."
- Podobné věci nejsou vůbec žádná výjimka. Naopak bych se divila, kdyby mezi vámi byl někdo, kdo si z dětství neodnesl nějaké trauma.
Jak moc se podobné věty nebo činy vrývají do naší duše záleží na tom, jak jsme citliví. Někdy stačí říct jedinou větu a člověk se trápí do konce života. Někomu to jen prosviští hlavou a aby se začal trápit, musíte ho tím masírovat třeba pět let, aby to mělo pořádný účinek. Přitom jsou vždy metody, jak se vůči těmto věcem obrnit.
Uvědomte si také, že přílišná surovost, nebo přiliš silná slova mohou být domácí násilí. Pokud v této situaci zrovna jste a není minulostí, měli byste ji začít urychleně řešit.
Projevy domácího násilí:
• psychické násilí
•zastrašování - zlé pohledy, výhružná gesta, předvádění zbraní, ničení věcí, ubližování jiným v přítomnosti ohrožené osoby
•zvýšená kontrola všeho, co ohrožená osoba dělá - kam jde, s kým mluví, co říká, kdy se vrátí, omezování samostatnosti a rozhodování o sobě
• kritizování a ponižování - nadávky, zesměšňování, snižování schopností, zpochybňování duševního zdraví, zlehčování obav, přehlížení přání a potřeb
• vyhrožování a vydírání - nucení k poslušnosti, vyhrožování bitím, přerušením kontaktů, sebevraždou, vydírání přes děti, vnoučata, vyvolávání pocitů viny
• fyzické násilí - facky, rány pěstí, kopání, tlučení hlavou (např. o stěnu, topení), rdoušení, tahání za vlasy, bití nějakým předmětem apod.
• sociální násilí - izolace od příbuzných a přátel - zákaz přijímat návštěvy, svým chováním odrazovat návštěvníka od dalších návštěv, zákaz telefonovat, dívat se na TV, doprovázení např. k lékaři, na úřady
Většina traumat, která nám kazí sebeúctu v dospělosti vznikají na základě domácího násilí. Často se stává, že mladý člověk ani netuší, že je týrán a má dojem, že podobné věci jsou při výchově normální.
Pamatujte: Pokud vám situace v rodině leze pod kůži, máte z ní deprese, komplexy, strachy, nezvladatelný stres, potom nejde o normální vztahy, nebo o normální výchovu.
Ať už vaše trauma v dětství vytvořil kdokoliv, je moc důležité, abyste si to uvědomili a abyste přesvědčení, která na základě tohoto chování vznikla, zlomili. Můžete změnou chování, změnou myšlení, nebo uvědomováním univerzálních pravd. Ideální je kombinace všeho.
Na veškerá traumata a ublížení, která vám způsobili jiní lidé je nutné aplikovat:
Zásada číslo 7: Rodiče/babička/strýc/sourozenci/spolužáci/učitelé/násilníci nejednali na základě toho, že jsem špatný. Jednali na základě vlastních nezvládnutých traumat a na základě vlastních komplexů. Jejich ubližování je/byl projev jejich frustrace, kterou nedokázali rozumně řešit.
- Uvědomte si, že není normální, aby otec zmlátil syna za to, že zapomněl umýt nádobí. Není normální aby vás někdo vyhazoval z domu za to, že jste dostali pětku ve škole. Není normální, aby vás někdo ponižoval za to, že máte malá prsa. Tyto věci nejsou v pořádku.
Pokud vás někdo psychicky týrá, nebo mlátí, nemá na to právo. Obyčejné rodičovské nadávky mířené na neposlušné děti jsou víceméně normální, ale jen pokud mají rozumný, reáný důvod a pokud z nich dítě nemá následky do konce života. Normální výchova ve vás nikdy nevypěstuje komplex méněcennosti.
Protože žijeme ve světě zrcadel, potom je naprosto logické, že vše co nás štve na jiných lidech je jen odraz naší nedokonalosti. Pokud rodiče mají nezvladatelné dítě, je to jejich dílo. Dítě je takové, jaké si ho vychovali.
Pokud má někdo nějaký nedostatek, který nás netíží, znamená to, že v tomto ohledu v sobě nemáme problém. Nemůžete proto svalovat vinu na sebe, že vás jako dítě někdo mlátil.
Pokud něco co jste udělali vyvolá v druhém člověku agresivitu, mluví to o jeho frustraci, ne o vaší.
Stejně tak to platí na vaši stranu. Pokud vás něco štve na jiných lidech, zrcadla vám ukazují, že něco na vás není v pořádku a je nutné s tím něco dělat. Poslouchejte, co vám vaše okolní zrcadla říkají.
Nemyslete na svá traumata v dětství na jako na svoji vinu. Myslete na ně jako na projev frustrace jiných lidí, kteří nedokázali vzniklé situace řešit normálně. Odpusťte jim a nechte to plavat.
(V souvislosti s traumaty vzniklými v dětství doporučuji velice tuto knihu: Radikální Odpuštění / Autor: Colin C. Tipping Jen tato kniha sama o sobě vám pomůže mít se radši. Pokud otázku sebelásky berete smrtelně vážně, kupte si ji.)
Nebojte se také o svých traumatech mluvit s lidmi, kterým důvěřujete. Může vám to velmi pomoci a možná, že dostanete cennou oporu a radu. Dávejte ale pozor, abyste nemluvili od rána do večera o tom, jak je a bylo všechno hrozné. Lidé se vám potom začnou vyhýbat. Promluvte o svých problémech jen s někým, koho dobře znáte a máte k němu důvěru.
O lámání přesvědčení o sobě samém si toho povíme ještě mnoho, teď se ponořte do svého dětství a myslete na tu moc důležitou pravdu:
Rodiče/babička/strýc/sourozenci/spolužáci/učitelé/násilníci nejednali na základě toho, že jsem špatný. Jednali na základě vlastních nezvládnutých traumat a na základě vlastních komplexů. Jejich ubližování je/byl projev jejich frustrace, kterou nedokázali rozumně řešit.
Pokud se vám stane, že vaše frustrace vyleze na povrch a vy začnete obviňovat všechno, všechny i sebe, opakujte si ji. Tato věta totiž omlouvá obě strany a uleví vám. Snažte se vyplakat, ale nikdy ve smutku nezůstávejte dlouho, snažte se usmát tak rychle, jak jen je to možné. Pamatujte: Co se stalo, stalo se. Nemůžete to vrátit, takže jediné co vám zbývá, je zapomenout, odpustit a vyrovnat se.
